Spolučáry a jejich léčivý přesah

Spolučáry vznikly z čisté potřeby tvořit – z prázdna, ze zranění, z touhy po světle.

Z původně dětského malování v parku se staly obrazy, které propojují lidi, navracejí radost a otevírají prostor pro léčení.

Jsou o důvěře, proměně a o tom, že i z pádu může vyrůst něco, co září.

Každý z nás má svůj dar – někdo jeden, jiný hned několik. Na naší životní cestě se tyto dary postupně odkrývají, jakmile jsme připraveni je skutečně vidět a žít.

Spolučáry jsou pro mě výjimečné především tím, jak vznikly. Když jsem se rozhodla odejít od manžela, začínala jsem doslova od nuly. Díky pomoci dědečka jsem měla z čeho zaplatit první dva nájmy, kauci a mohla se znovu postavit na vlastní nohy.

Po třech letech na rodičovské, kdy jsem se naplno věnovala dětem, se ale moje klientela rozpadla a moje představa, že mě s otevřenou náručí přijmou grafická studia, se rychle rozplynula. Poslala jsem přes padesát nabídek – ani jedna nevyšla. Tehdy mi velmi pomohla kniha Frekvence od Penny Pierce, díky které jsem si udržela sebehodnotu a nezacyklila se v pocitu selhání.

Začala jsem se modlit a přát si, abych mohla tvořit v radosti, lásce a hojnosti – spolu se svými dětmi. Současně jsem procházela transformačním programem Naplněná hojnost od Martina Rozhoně a Adama Antoše, který mi otevřel nové pohledy na život i tvoření.

Jednu noc, kolem třetí ráno, ke mně přišel název Spolučáry. Zapsala jsem si ho – a tím se spustil řetězec událostí, které mi změnily život.

Za zbytek peněz jsem nakoupila plátna a barvy. Pamatuju si, jak jsem obkládala kočár barvami, na něj připevnila obrovské plátno a s dětmi jsme vyrazili do parku. Začali jsme malovat společně. Výsledek přesáhl všechna očekávání – i ty mé vnitřní pochybnosti, jestli mám děti k tvorbě ještě pustit, nebo obraz „dokončit sama“. Nakonec ale převážila radost, zvědavost a hravost.

První velké plátno Spolučar. Emilka a Fabiánek při tvoření

Krátce poté se objevil první kupec. Obraz jsem prodala za částku, která mi dříve připadala naprosto nereálná. Navíc putoval k rodině, která s ním naprosto rezonovala. V tu chvíli jsem pochopila, že to celé má hlubší smysl.

Po čase jsem začala vnímat, že mají Spolučáry zvláštní přesah – že působí i na jemnohmotné úrovni, přinášejí lidem úlevu, vnitřní klid a proměnu. Tento dojem se ještě zesílil po retreatu Naplněné hojnosti, kdy se ve mně probudila nová energie a já začala potkávat lidi, kteří podobné věci vnímají. Nosila jsem s sebou plátna a barvy – tehdy ještě jako poutník – a tvoření se postupně měnilo v jakýsi rituál světla.

1. obraz Spolučar, Papája

Jednoho dne přišla za mnou holčička od nás z domu, která si přála namalovat jednorožce. Po dokončení obrazu a jeho napnutí na rám se začaly dít zvláštní věci. Její tatínek, který dlouhodobě trpěl psychickými potížemi, se začal měnit. Postupně se mu ulevilo – jako by se z něj něco uvolnilo. A já jsem si tehdy uvědomila, že tvorba může skutečně léčit – nejen duši, ale i tělo.

Krátce poté se mi dostala do rukou kniha Barbary Brennan, která popisuje principy léčení světlem. Je napsaná s vědeckou přesností, a přesto s hlubokým porozuměním pro duchovní podstatu člověka.V jedné části píše:

„Energetické vědomí v našich blocích zůstává rozštěpeno v nižším energetickém stavuaž do doby, než do tohoto systému dodáme větší množství energetického vědomí,aby toto znovu propojilo naše pocity s naší myslí.“— Barbara Brennan

Když jsem tato slova četla, všechno mi do sebe zapadlo. Pochopila jsem, jak moje obrazy – a obrazy mých dětí – skutečně působí. Že Spolučáry nejsou jen obrazy, ale portály, skrze které proudí světlo. Pomáhají nám znovu propojit to, co bylo rozdělené – naši mysl, srdce i tělo – a navracet nás zpět k celistvosti.

Jeden z našich, zatím nejléčivějších obrazů. Jednorožec a vodní drak. Frída&Frídom