Umění jako jazyk duše...
- julieseblova
- 27. 9.
- Minut čtení: 2
Umění je pro mě cesta. V mých dvaceti dvou letech mi připadalo spíše povrchní, ale s odstupem času cítím jeho hloubku. Je to prostor, kde se potkává to, co je viditelné, s tím, co je ukryté uvnitř.
Když maluji, dostávám se do stavu nuly – do okamžiku, kdy všechno plyne tak, jak má. Je to napojení, svoboda a plnost zároveň. Tvoření se pak stává dialogem mezi bytím a egem, mezi tichým jsoucnem a neustále zpochybňujícím hlasem uvnitř. Pozorovat v tom své hranice a limity je pro mě fascinující.
Tvoření s dětmi má pro mě zvláštní kouzlo. Je to jako duševní kopaná – hravý zápas mezi egem a vědomím. Čím menší dítě, tím pravdivější a radostnější energie se do díla propisuje. Děti tvoří napřímo ze zdroje, bez nánosů, a v tom je jejich síla.
Věřím, že umění dokáže léčit. Že obraz, který si nás najde, může přinést radost, lásku i odpovědi. Může nás posunout, ukázat směr a znovu postavit na naši cestu. Stejně jako může přinést světlo do deprese nebo tmy.
Síla umění je obrovská – a jako každá síla, potřebuje pokoru. Pokud autor tvoří v celistvosti a autenticitě, energie, kterou nese, je mocná. A stejně jako může být léčivá, může být i destruktivní, pokud s ní není zacházeno vědomě.
Umění je pro mě jazyk duše. Je to způsob, jak obejít mysl a dotknout se srdce. Není to jen estetika – je to energie, symbol, otisk, který proudí dál.
A možná právě proto se cítím nejvíc svobodná, když tvořím. Protože v tom okamžiku už nejde o mě. Jde o proud, který skrze mě prochází.
Komentáře